S detektory kovů Minelab na Azurovém pobřeží

05.11.2013 09:56

Klesající teploty a chladné vody zdejší nás dohnaly k realizaci myšlenky podívat se do teplejších koutů světa. A protože já i Libor jsme takový rychlí střelci, nebylo nač čekat a tak v neděli jsme si řekli někam popojedeme za teplem a vezmeme otestovat naše detektory k nějakému moři. Už jsme vyzkoušeli několikrát Jadran, Černé moře, tak ještě bychom mohli vyzkoušet třeba to středozemní.V pondělí jsem sedl k notebooku, otevřel můj oblíbený Google Earth a do oka mně padly nádherné pláže francouzské riviéry. Označil jsem si jednotlivá místa s popisem a souřadnicemi, tak jak to má ráda naše navigace., která nás vždy „neomylně“ bez zbytečného a nervů drásajícího bloudění po klikatých pídi uličkách, kde sotva projede skútr, vždy ochotně dovede k cíli. Někdy to ovšem chce trošičku koule a chladnou hlavu, ale bez té navigace od pilota bychom byli ztraceni. Přeci jenom jsme burani s dědiny, i když Uherský Brod si říká město, Praha to fakt není, ale semafor tam také máme, sice jen jeden, ale je tam. Takže pro mě velký bonus, na rozdíl od Libora, který sídlí v Českém Rudolci, kde semafor není, takže vím, jak ta věc vypadá (červená, oranžová, zelená) a můžu dělat chytrého. Následoval další krok, ato vytisknout připravené plány v Google Eearth na papír. Hm, úkol je jasný, ale kde to hodím na papír, sice barevnou tiskárnu na pobočce Moraviadetect máme, ale zrovna nám nějak chybí barevná kartrige, černobíle to není přeci jenom tak přehledné, co s tím, marně si lámu hlavu a v tom mi volá můj kamarád, zda bych neměl čas, že by potřeboval něco vysvětlit na pulzním detektoru kovu GPX 4500. Jasně mám trošičku času říkám mu a v duchu už to mám pěkně srovnané, neboť kamarád má barevnou velkoformátovou tiskárnu, prý je super a tiskne jak víno. Takže kamaráde, rychle si pro mě dojeď a při té příležitosti ti zneužiju (nebojte se, neřeknu to, co si myslíte) tiskárnu a vysvětlím ti za to Gpxko, samozřejmě souhlasil. No to neměl dělat, protože ta super tiskárna, nějakým záhadným způsobem změnila svůj doposud bezproblémový režim a jakmile mě ucítila, přehodila se do režimu „vyser si oko, nic se tisknout nebude a už vůbec ne barevně, na to hošíku zapomeň“. Ačkoliv kamarád tvrdil, že tiskárna, jestli se ta krabice dá tak nazvat, tiskne jak víno, tak to teda klobouk dolů před lahví Octa, protože ta je desetkrát lepší, než to jeho víno v podobě oné super „tiskárny“. Asi bude ten můj kamarád trošičku nakrklý, co si tyto slova přečte, protože je také hledač a na lovce chodí, ale já mu koupím jako omluvu láhev vína. Kamaráde můj, máš raději stolní vinný, nebo dáváš přednost jablečnému octu? Když to nebudeš pít, tak si alespoň očistíš nějaký ten stříbrňáček, co možná kopneš, toto vínečko má univerzální použití. Nebudu zabíhat do detailů, poněvadž bychom tu byli hodně dlouho a já když si vzpomenu, na ten proces zprovoznění té jeho tiskárny, tak se marně ubráním slzám, z toho smíchu co jsem zažil. Není nadto, když takovou odbornou práci dělají dva kovaní ajťáci. No, ale nakonec vše zdárně dopadlo a s pomocí jeho vyschlých fixů jsem vše co tiskárna nesvedla nádherně doladil. Takže krok číslo jedna i dva jsou za mnou, ještě doladit jak se dostanu do Rudolce, neboť poslední dva body mi městská policie ochotně vzala a můžeme razit. Poslední úkon byl zabalit si věci, pro mě ten nejsnadnější úkol na světě. Vzal jsem si malý batůžek, do něj vhodil troje ponožky, dvoje slipy a jedno tričko, to by mělo stačit, zapomněl jsem na zubní kartáček, jako vždy, ale ten jsem koupil na benzině cestou. Jako jediný možný termín odjezdu zdála se býti středa, neboť jsem měl volného šoféra do Rudolce, i tak se stalo. Ve středu jsem byl i s mým polorozpadlým, co to kecám, chci říct zánovním VW Sharan v Rudolci, kam nás Šimon odvezl a ve čtvrtek ráno trádá azurové pobřeží. Ještě malá kontrola vybavení – detektor mám, lopatku do vody také, podvodní sluchátka a nabíječku taktéž, zdá se býti vše může vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Na Liborovi bohužel zůstaly otěže kočírování mého německého Oře, ale on je zkušený harcovník a nějakých 1370 km dá s prstíkem v prdelce a zavázaným okem, když bude nejhůř, máme v Šaranovi spací úpravu a můžeme dáchnout. Cesta utíkala velmi pomalu na místě spolujezdce, jelikož jsem vždycky býval za kormidlem já osobně atak se alespoň „bavím“ fiktivním dobrzďováním při náhlých a neočekávaných dobržďovacích manévrech, asi to určitě znáte také, když neřídíte, že jo. První zastávka Bundes Republik Ostereich a investice v podobě dálničního kuponu, nějak u pokladny přemítám slovíčka z němčiny a v tom se zpoza pokladny ozve: tak nakolik dní to bude pánové, zhluboka si oddechnu a říkám na deset, shodou okolností u pumpy pracovala paní původem z Čech a já měl na ni už připravenu skoro celou větu v němčině, v podobě dvou slovíček „cén bite“. No nic, německy jsem se učil zbytečně, to jsem už věděl na střední škole, tak jsem raději němčinu moc nebifloval a udělal jsem jak vidět jenom dobře, byla by to evidentně ztráta drahocenného času mládí a teď skoro ve čtyřiceti se nato už můžu … a z vysoka. Kupón jsem správně nalepil podle plánečku na zadní straně etikety nad čelní zrcátko a můžeme fičet směr Salzburg – Innsbruck- Brenner. Po pár set kilometrech (po pravdě jich set nebylo, ale zní to líp) opět zastávka, ale bez investic, naopak jsme darovali lidu rakouskému něco málo ze svých intimních urinálních zásob a opět jsem němčinu nepotřeboval, stačilo jen v tichosti rozepnout poklopec a vykonat co třeba a můžeme pokračovat ve stanoveném kurzu. Po chvíli jsem vyvolal paniku neboť na ceduli čtu Bundes republik Deutschland, zmateně vyhrknu „ ty vole jsme nějak v prdeli, tady se píše Německo“, kontroluju zda se nám nezbláznila navigace, ale vše se zdát být v pořádku i Libor mě ujišťuje, že je to OK, tak se hodím do klidu a najednou zúžení do jednoho pruhu, z toho pruhu na parkoviště a všude samý „pomáhat a chránit“, halogeny, majáky, no asi nějaký zátah na české hledače si v duchu pomyslím, ale vůbec si nás nevšimli. Škoda využil bych své bohaté slovní zásoby a trošičku poklábosil s nějakým maníkem od Kobry 11. To ve Slovinsku si nás na hranici alespoň pěkně odstavili, a když viděli potápěčskou výstroj, tak komplet kontrol, nakonec jsem jim vysvětloval, jak pracuje Minelab detektor do vody, ještě se s vodním detektorem nepotkali a docela se divili, že se dá hledat i ve vodě. Přejeli jsme Deutschland a začaly se rýsovat první vrcholky Alp, které neustále rostly, jak jsme se blížili k Brenneru, tam už byl po okolí vidět sníh a teplota venku nám ukazovala nějaké 3 stupně. V hlavě se vtírá myšlenka, jestli se raději nevrátíme do našich luhů, kde je ještě snesitelných 16 stupňů, ale Libor mě uklidňuje tím, že už budeme jenom klesat dolů a tam bude krásně teploučko. Zaplatili jsme 8 Euro poplatek za Brenner, trošičku jsme se zapotili, než jsme přišli na způsob, jak ta mýtná brána funguje a už jsme si to zvesela štrádovali z kopce dolů do Itálie. A jak Libor slíbil, tak se i stalo, teplota šla jako po másle pěkně nahoru. V Itálii nám už docházela ropa, tak jsme zastavily na dočerpání zásob u místní benzínky a opět nastal problém, sice německy umím to jsme si už řekli, ale italsky, to je v …. Co to je za názvy benzínů, já se z toho po… , říkám Liborovi, tak ropu nemáme a vím prd, co tam mám natankovat, diesel tomu rozumím, ale na to nám Šaryk nepojede, já chci natural, ale tady je všude nějaký aušuš, nebo co. Prostě past na pasti, samý super plumbo a nonplunbo a já nevím co ještě, ale natural nikde nečtu, s obsluhou se nedomluvím, to nemám šanci, tak startuju internet v mobilu a překládám si názvy na Googlu, díky bohu za ty dary a pochválen buď Google, nakonec jsem to našel a můžeme tankovat, jen při pohledu na cenu za litr benzínu mně tuhne krev v žilách, 1,97 Euro za litr! To si snad dělají srandu, skoro pade za litr, to nemyslí vážně, bohužel mysleli. Jdu zaplatit a zase jsem jak v Jiříkově vidění, vejdu dovnitř, tam nějací tmaví páni stáli u pultíku , ale všude okolo hadry jak na Vietnamské tržnici v Sapparia Praha, chvilku pobíhám po kšeftu, hledám obsluhu, ale marně, jak se tak vracím zpět, tak těm opáleným pánům pokládám plynulou Italštinou otázku „ benzín“ a mávám jim 200 eurovou bankovkou pod vousem. Tak nějak instinktivně pochopím, že pokladní je asi ten pán opřený o pultík, ale moc bych za to nedal, že právě on je obsluha pumpy, ale i tak mu dávám těch 200 eur a rychle pryč, co kdyby to nebyl pokladní, nezbývá než raději rychle ujet, anebo všechny ty tři pány ubít Euromincemi z portmonky, nic jiného u sebe nemám, ještě tak svoji elektronickou cigaretu, tu bych mohl použít jako obušek. No tak benzín je, zaplaceno snad také, takže můžeme pokračovat vstříc světlým zítřkům. Pokračujeme v cestě směrem Bolzano – Milano – Genová, po cestě mineme jezero Lado di Garda, naše čínská navigace nás občas svede někam z cesty, protože ty italské nájezdy a klikatice jsou šílené, tak občas si zakroužíme po nějakém městě a vzteklá navigace nás několikrát zuřivě točí do protisměru přes plné pruhy, občas se přiznám, že mám sto chutí ji vyrvat z držáčku na čelním skle a nechat ji proletět z jedoucího auta, ale nakonec to nějak rozdýchám a nechám ji v klidu. Přeci jenom není moje a ona za to chuděra malá nemůže, to ten italský humorný systém nadjezdů. Italská dálnice sice není rakouského typu, ale dá se to přežít, ostatně naše excelentní D1 je na tom trošičku hůře. Jen ty poplatky za italské dálnice jsou šílené, stejně jako cena benzínu. Nad ránem přijíždíme do Italsko- Francouzského příhraničí, kde se oba dva shodujeme na šláfen pauze. Vybrali jsme si benzinku u dálnice, kde byl sice problém zaparkovat, ale je tu tma a ticho a hned vedle auta je restaurace, kde si po probuzení dáme ranní životabudič (kafé). Unaveni vytáhneme naše spacáky a šup do dvojky, to je náš pracovní název pro lůžkovou úpravu v Šaranovi, spánek přichází velmi rychle , protože jenom co zapnu spacák už nevím o světě. Ráno se budíme kolem 8 hodiny, slunce už je nad hlavami, je krásný slunečný den a teplo. Vedle nás v maličkém Fiatu je v limbu nějaký Ital, který musel asi hodně zlobit, když si vysloužil takový nocleh, při pohledu na něj mi naskakuje husí kůže a říkám Liborovi, že takhle se poskládat do toho Fiata, tak ráno už nevstanu a bude mě bolet měsíc celý člověk, jó naštvat italskou horkokrevnou manželku se nevyplácí pánové. Proto pokud máte choutky na Italku, tak si kupte minimálně větší dodávku, jako eventuální výminek. Raději necháváme Itala svému osudu, jemně dovřeme dveře, ať se chudák jedna nevzbudí a jdeme na to kafé. Vstupujeme odvážně do restaurace, kde obsluhu tvoří samý starší hoši a já se tak těšil na pěkné Italky po ránu, ale kafé snad umí uvařit, i když jsou to chlapi. Co oba dva víme, že chceme velké kafé a ne to jejich mini pikolo, co tu všichni tak srkají a přitom se ládují pirožky. Samozřejmě naše vydatná italština v podobě posunkové řeči, číšníkovi dala jasné instrukce a za hlasité podpory slov „big a grande“, nám ochotný maník od kávovaru říká „ á kafé amerikáno“, sice nevíme ani jeden co to kecá, ale kýveme jak oslové, že jasně. Pochopil to kluk italský a už nám podává normální, velké kafé, jak jsme zvyklý od nás. Takže paráda, popíjíme kafíčko, kouříme, obdivuje moře pod námi a vychutnáváme si příjemné teplo. Po tomto raním rituálu, nasedáme do naší německé popelnice a znovu pokračujeme v cestě k cíli. Po pár kilometrech sjíždíme z dálnice, zaplatíme zase pěkný balík grošů jako mýto a točíme to k pobřeží u města Vetimiglia, je to poslední italské městečko. Pláž jsme našli rychle podle souřadnic v připraveném plánu a nezbývá , než se jít podívat na budoucí pracoviště. Zaparkovali jsme pár metrů od pláže a jdeme zkontrolovat pracovní podmínky, a jejda, tak tohle už jsme zažili i v Bulharsku, vlny jako kráva, takže tady to asi nepůjde, musíme přejet na nějakou uzavřenou plážičku, někam jinam a hlavně se někde ubytovat.

Ventimiglia
Hledání na pláži

Výběr padl na Menton, který sousedí s Monakem. Projíždíme přímo podél pláže až do Mentonu a kontrolujeme vlny, po pár minutách už parkujeme před obrovským hotelem v Mentonu, kde je na náš vkus hodně živo v tuhle pokročilé roční období. Nedá se nic dělat, když už jsme tady, tak ostych musí jít stranou a jde se na věc. Vytahuju z auta suchý oblek, lopatku a detektor a prodíráme se přes zdejší turisty a plážové povaleče. Za neutuchajícího pohledu zděšených plážistů se nasoukám do sucháče roztahuju detektor, lopatku do druhé ruky a za povzbudivých slov Libora „ ty vole nás zavřou, nebo turisti sežerou“ nastupuju vyzkoušet detektor. No snad jim nebude vadit, že jim tu azurovou louži trošičku zakalíme, říkám, Libor zaujal pozici týlové obrany a z pláže mě pozoruje, jak se snažím vylovit první signál z moře. Poté co mám pěkný signál ve sluchátkách, snažím se ho vydolovat lopatkou, jenže cíl pod sondou leží tak perfektně, že to není možné. Písek tu sice je, ale jen prvních asi 5 cm a pod ním skála, marně zápasím a nakonec podlehnu a kašlu nato, musím zkusit druhý signál a opět ten samý scénář, marný to boj, u třetího cíle to musím definitivně vzdát a lituju, že jsem si nevzal potápěčskou výstroj. Libor mezitím na pláži zdvořile odpovídá na zvědavé dotazy turistů, cože to vlastně děláme, a myslím, že mu to i jde, sice nikdo mu nerozumí, ale to je buřt, stejně to tady nejde a nám nezbývá než osedlat koně a pokračovat do Monaka, anebo ještě dále. Rozhodli jsme se jet opět kolem pobřeží a najít si v první řadě nějaký bejvák za echt dobrou cenu. Obojí, jak jsme se ve skrytu duše obávali, byl ve skutečnosti ještě těžší boj. Denní provoz v Monaku je Sodoma-Gomora, hlavně když vůbec nevíte kam jedete, zleva chodci, zprava kolona skútrů do protívky Ferrari, za námi nasraný šejk v Maserati, no děs, Libor bojoval statečně, přestože se potil i tam, kde slunce nesvítí, ale zvládl to na jedničku a Monako skrze centrum za plného provozu dal bez ztráty kytičky, jenom to ubytování pořád nemáme, podle informací mojí maminy by někde nad Monakem měla být Formule hostel, no ale kde, když na mapě to vypadá tak jednoduše, ovšem skutečnost je trošičku jiná, samozřejmě jsem nic nenašli a raději jsme z Monaka vypadli někam k Nice, žhavíme dráty do Čech Márovi, Janě a Jarušce a s prosíkem žádáme o radu, kde je nějaký kemp poblíž, kam by jsme složili svoje staré kosti na noc. Ještě zkoušíme v Nice obsluhu pumpy pumpnout o informace, ale bohužel o ničem neví, jedině hotel na letišti, no to je nám prd platné, když ani nevíme, kde jsme a další diskuze se starší Francouzkou a nějakým francouzským Turkem, či co nevede absolutně k nějakému zdárnému konci. Raději slušně poděkujeme „spasíba“ a jedeme dál, snad něco uvidíme cestou , anebo se ozvou z Čech, se zaručenými informacemi. Od Jany se nám dostává informace, že nějaký kemp by měl být až za Cannes, ale adresa je na Googlu nějaká divná a v tom nám volá Jaruška, že nějaký kemp je mezi Nice a Cannes ve městě Antibes a tam zrovna jedeme, tak rychle napíšu adresu do navigace a oba dva si oddychneme, že konečně jsme alespoň našli ten vysněný kemp a je nám úplně jedno jak vypadá, ale druhý kemp už určitě nebudeme hledat. Za půl hodinky už vjíždíme do města Antibes a docela rychle najdeme i ten náš kemp prapodivně se nazývající „ Du Pylone“ . Vjíždíme do brány kempu a odchytáváme prvního frantíka, co jsme uviděli, zahrneme ho spoustou dotazů, kde, co, jak, a za kolik a ku podivu se nám dostává i odpovědí. Látáme to německy, anglicky, rusky a já nevím jak, ale frantík je chytrý muž a vše ochotně vysvětluje, jen smůla, že jsme přijeli kolem oběda, páč do 16.00 hod . je siesta a nepremáva sa. No nevadí, těch pár hodinek počkáme, zajdeme se mrknout na zdejší lidi, dáme pivko a uvidíme. Cestou do restaurace koutkem oka zahlédnu jakýsi kaktus a na něm nějaké velké, zajímavé bobule, říkám Liborovi, to je laskomina, jsem to viděl v televizi, prostě delikatesa, načež Libor natahuje ty jeho dřevorubecké lopaty a trhá oný červený mega fíkus. Samozřejmě si to také musím utrhnout, vypadá to pěkně, tak to určitě bude i skvěle chutnat, pomyslím si. Fakt super nápad idiota, jen co je pravda. Ten červený nesmysl byl celý pokrytý milióny jemných bodlinek, které se dokonale zapíchaly úplně všude, a když říkám všude, tak tím myslím doopravdy všude, ano i tam, co my kluci máme něco navíc a vám dívkám to chybí! Průser, jako Brno jen co vysedneme z auta, nešlo to nijak sundat, poněvadž ty bodlinky měli na konci jemné háčky a kdekoliv na těle jste se dotkli, už jste je tam měli nasázené. Takže z výletu po okolí sešlo a dvě hodiny jsme tahali bodliny odevšad. Bylo to nekonečné trápení, protože jsme je měli všude , ve rtech, jazyku, na obou rukách a dost to píchalo a tak jsem vymyslel zlepšovák jak problém vyřešit. V autě jsem našel nůž a začal jsem to odřezávat i s kůží, první ruce, pak rty a nakonec i jazyk, Libora už to nekonečné tahání bodlinek také nebavilo, takže se taky přidal, bohužel fotodokumentaci nemám, neboť jsem neměl volné ruce, které by mačkali spoušť. Ještě jedna rada, pokud se ocitnete ve stejné situaci, za žádnou cenu nechoďte prosím v procesu čištění čúrat, vyčkejte až na kompletní fázi depilace a poté můžete. Na to jsem si bohužel také musel přijít sám, no člověk se prostě pořád něco nového učí a někdy to trochu i bolí. Po několikahodinovém čištění už byla většina bodlinek odstraněna a ty co zůstali zadrhlé, vyhnijí a odpadnou sami, alespoň tak mi to řekl Libor a on je odborník, tak jsem toho ořezávání nechal, sem tam to ještě někde píchalo, ale to se poddá. Minulo roční tahání bodlin od mořského ježka bylo horší, tohle tak nebolí. Teď si musíme konečně zakouřit a dát si na zmírnění bolesti to pivo. Beztak už nám zbývá jen hoďka a půl než se přivalí z odpolední siesty obsluha kempu. Restaurace byla poblíž, tak jsme se šli občerstvit – poučeni z Itálie objednáváme kafé amerikáno a pivo, plzeň nemají, tak postačí i ten jejich Heineken za 2,50 Eura, nedá se svítit. Vrchní nás podrobí výslechu odkud jsme a tak, protože takové exoty asi dlouho neviděl, prohodíme pár žertovných slovíček a ještě stihneme číšníka naučit i nějaké to české peprné slovíčko, aby mohl machrovat před budoucími českými turisty, kteří k nim dorazí. Hodíme do sebe objednané nápoje a jdeme si sednou blíž k vrátnici ať nás nikdo nepředběhne, pravda je, že dveře kempu se po sezóně s turisty netrhnuli, ale co kdyby. Ve čtyři hodiny a patnáct minut zabrzďuju v chůzi nějakého Němce a vyzvídám od něj, kdyže se tak ubytovací pracovník obyčejně ukazuje v práci. Odpovídá, že v ty čtyři hodiny nehrozí, až tak 16.30 až 16.50 hodin, asi záleží jak si nastaví budíka po obědě. Slušně poděkuju a jdu dál vyčkávat příchodu obsluhy. V 16.40 hodin zaznamenáme zvýšený pohyb místních osob po kempu a je nám jasné, že jsme se konečně dočkali. Vzápětí přichází nějaký extravagantní pár a zve nás do své útulné kanceláře, jen si v duchu pomyslím jakže se to vlastně s Vámi domluvím, když rozumím Francouzky jen „bonžúr“ a možná „že tém“, no nic nasadíme chytrý výraz, ale po pravdě vůbec nevím co ta Francouzka kváká, nevadí budeme se na sebe tupě usmívat a říkat OK. Nevím jak poznali, že nejsme zdejší, možná ten lehce podbarvený přízvuk a tak jsme spustili raději německy. K překvapení všech se nám podařilo ubytovat v Mobilheimu a i o ceně jsme chvíli licitovali, něco málo se nám podařilo sundat, no i přesto se mi těch 20 Eur na hlavu a noc nelíbilo, někdy bývám ve smlouvání i úspěšnější, ale nějak to poberu. Ubytování je skromné, ale bohatě postačuje, každý má svoji ložničku, kuchyňka je docela vybavená, varná konvice tu je, to je dost zásadní, WC a sprcha taktéž. Jen je tu trochu zima, obdivuju lidi co v mobilheimu tráví celý rok, buď existují nějaké luxusnější, zateplené heimy, jinak si to neumím představit. Zimu bych v tomto heimu nedal ani náhodou. Takže jsme se ubytovali, zaplatili jsme pět nocí plus nějaký ubytovací poplatek podle ceníku a vyrazili jsme na obhlídku pláží.

Ubytování hledačů pokladů
Mobilheim pro hledače pokladů

Z Antibes jsme kolem pobřeží dojeli až za Cannes a z vyplazeným jazykem očumovaly nádherné písečné pláže. Musím uznat, že ti frantíci mají nádherně upravené plážičky a krásné čisté moře, radost pohledět. Když jsme projížděli Cannes, tak jsem pokukoval, zda neuvidí nějakou filmovou hvězdu na dovolené, ale bohužel, lidí plno, všech barev a pohlaví. Babičky po sedmdesátce v šatičkách a pokerovaným tělem od hlavy k patě, transvestiti, no nestačil jsem valit bulvy. Ono když vidíte chlapa v miny na podpatcích, zlíčeného jak nejlevnější prostitutku a vycpanýma kozama, tak přestáváte chápat svět, pan Darwin by se jistě divil co se zde vyvinulo za druh. Nabití spoustou nevšedních zážitků jsme se za tmy vrátili do heimu, uvařily si kafčo, krátce podiskutovali a znaveni jsme ulehli. Ráno je nádherné počasí, jen v mobilheimu je poněkud chladno, něco jsme do sebe kopli a jeli vyzkoušet detektory. Vybrali jsme si městskou plážičku u Cannes, kde odpočívalo pár turistů. Rozbalili jsme naše detektory a výbavičku na pláži a nadržení na hledání jsme pádily do moře, ještě nás otravuje černý muž v hábitu s nabídkou nějakých osušek, posíláme ho do zadele a kráčíme do vln. Moře je dnes vlídné, žádné mega vlny se nekonají a voda je docela teplá. Zapínáme detektory, odladím, napumpuju zem, nastavím citlivost co to jde a už to luxuju. CTX 3030 pracuje naprosto dokonale, ostatně jako vždy, jen je nutné držet cívku těsně u dna, kvůli možným prozvukům. Libor musí na Excaliburovi dát automatiku, protože voda je hodně slaná a hned za námi je vysokorychlostní trať pro TGV, která detektor jemně ruší, hlavně když projíždí ten jejich Hitech vláček. Lidé na pláži o nás nejeví naprosto žádný zájem a vyhřívají se na slunci, což nám vyhovuje. Signálů tu není mnoho, sem tam nějaký ten šmuk, trhačky, centík, alobal, prostě standartní situace. S Ctx mám výhodu, že si mohu vybírat co chci kopat a co mě nezajímá, je to dokonalý detektor pro moje hledání. Signálů není přehršel, takže abych se nenudil, nechávají mě chladným jen alobaly, rezavá víčka a želízka, ostatní si vykopnu. Není to tu žádná dřina jako na našich jezerech, píseček se krásně nabírá do lopatky, jen mám takový blbý zvyk dostat cíl do lopaty co nejrychleji, takže zaryju fest hluboko a pak musí tu plnou lopatu písku tahat nad hladinu, má to snad dvacet kilo, ale to mi nevadí, alespoň budu mít bicáky jak Ární za mlada. Já se tím docela bavím, když vezmu nováčka do vody a hecuju ho, že se s tím nemůže párat a ať nabere pořádný kus hlíny, poněvadž už vím, že ráno bude mít pořádnou svalovici a bude rád, že se hýbe, no je to opravdu dřina, je to úplně něco jiného než na suchu, ale když se zadaří a na Vás vykoukne pěkný žlutý kroužek, tak Vás to nabudí a bolest, či zimu nevnímáte.

minelab excalibur a moře
Minelab excalibur u moře

Ono hledání na suchu je pohodlnější proto ho mám taky rád, ve vodě jste mokří, je Vám často chladno, musíte se naučit spoustu fíglů jak na to a vychytat si způsob hledání. Důležité je dobře se obléci, mít kvalitní teplý neopren, nebo suchý oblek a nic nepodcenit. Jednou jsem na Jadranu málem pohořel, když jsme kvůli vedru hledali v moři po nocích ve vlnách, já jsem šel trochu hlouběji jen v broďákách a velká vlna mě vzala sebou, broďáky se okamžitě zavalily vodou a já se málem utopil, takže nepodceňujte to v moři a hlavně pokud chodíte jen broďákách naučte se na suchu rychle odepínat ramenní šráky, když by jste nedej bože někdy ocitli v podobné situaci. Rychle všechno odhodit a ven z broďáků, detektor a lopatku si pak dohledáte, ale zdravý nééé! Takže kladu Vám na mysl, vždy opatrně, hlavně ať Vás to baví, o to jde především a když se na Vás usměje štěstí v podobě zlata, je to krásný zážitek, ostatně uvidíte sami.